Shakespeare, William  - Coriolanus/ Coriolanus

Vydáváme dvojjazyčnou edici her Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska a jiné tituly světové a české beletrie.

Košík   Košík
Najdete nás na Facebooku

Shakespeare, William - Coriolanus/ Coriolanus

Coriolanus/ Coriolanus
180.00 Kč 238.00 Kč
Pro školy

150.00 Kč
238.00 Kč

Autor: Shakespeare, William
Překlad: Josek, Jiří
Rok vydání: 2004
EAN: 978-80-86573-06-9
ISBN: 80-86573-06-0

Groteskní tragédie o vzestupu a pádu neohroženého ochránce vlasti, který není schopen v boji o politické křeslo slevit ze svých principů a stane se nakonec zrádcem vlastní země. Hrálo se: Národní divadlo Praha, Český rozhlas (2013).


Hrálo se

Divadlo: Praha - Národní divadlo, Premiéra: 29.01.2004 , Derniéra: 11.01.2006,
Divadlo: Český Rozhlas 3 - Vltava, Premiéra: 12.01.2013 , Derniéra: 12.01.2013, , http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/wi...
Divadlo: Londýn - National Theatre LIVE - kino AERO Praha, Premiéra: 30.01.2014 , Derniéra: 30.01.2014, , http://www.aerofilms.cz/filmy/142-National-Theatre...
Divadlo: Magic Box (překlad), Premiéra: 01.01.2010 , Derniéra: 01.01.2010,

Galerie

 

Předmluva

Coriolanus líčí (snad) skutečné, historicky zaznamenané události, které se odehrály před dvěma a půl tisíci lety v Římě. Shakespeare je vypráví takřka věrně podle Plútarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů. Přesto se mu podařilo napsat hru, která nejen bezprostředně rezonovala se společenskými a politickými událostmi v Anglii kolem roku 1608, kdy vznikla, ale je jako „aktuální“ pociťována dodnes.

Bezprostředním impulsem k jejímu vzniku mohly být selské bouře, které vypukly v roce 1607 a pustošily okolí Shakespearova rodiště. Možným záměrem autora pak bylo ukázat na Coriolanovi nepřipravenost aristokratů, rytířů a dvořanů jakubovského dvora na život v nových podmínkách. Připomínají se zde dvě historické postavy: sir Walter Raleigh a hrabě Essex. Oba byli představitelé vysoké aristokracie, mužové odvážní, vojáci a dobyvatelé, opovrhující městskou lůzou, oba byli popraveni.

U takto vyhraněně politické hry je oprávněné se ptát, zda se v ní neobráží i autorovo vlastní politické smýšlení. Je známo, že Shakespeare byl dalek snahy roubovat na dramatické postavy svůj „světový názor“. Jeho dramata se vyznačují interpretační mnohoznačností, v níž každá doba, každý jedinec nachází svůj obraz. U Coriolana se výrazně liší rovněž názory kritiků. Liší se nejen v pohledu na to, zda je to hra dobrá nebo špatná, ale i na její žánr, na hodnocení titulní postavy, zobrazení lidu apod. Zatímco například T. S. Eliot považuje hru za Shakespearovu nejlepší tragédii, G. B. Shaw ji označuje, zřejmě s trochou nadsázky, za jeho nejlepší komedii. Negativní kritika tvrdí, že Coriolanus je hrdina, s nímž se nelze ztotožnit, protože pro konzervativně smýšlející diváky je zobrazen příliš nesympaticky, pro levicově orientované je ve hře zas příliš směšně či nenávistně zobrazen lid. Existuje i názor, že Coriolanus je spíše abstraktní debata než drama. Hra se stala na jedné straně manifestací až fašisticky protilidového postoje ve Francii v roce 1934, a naopak podkladem pro Brechtovu marxisticky pojatou adaptaci, která vyznívá ve smyslu, že lid se obejde bez hrdinů.

Vznik díla bývá vymezován lety 1607 až 1609. Jde tedy, jak se zdá, o Shakespearovu poslední tragédii a poslední římskou hru. Je pozoruhodné, že titulní postava se tu stává středobodem veškerého dění. Shakespeare na řadě míst prezentuje Coriolana v poněkud odlidštěné podobě. Je to skvělý voják schopný heroických činů, ale jeho arogance, samolibost a krutost z něho dělají postavu mnohdy lidsky nepřijatelnou i pro ty, kteří souhlasí s jeho politickými názory. Coriolanus zosobňuje starý aristokratický svět, od jehož zásad nemíní ustoupit ani o krok. Lpí na starých principech pevně hierarchicky uspořádané společnosti. V tomto světě má zřetelně vymezenou funkci vojáka, obránce vlasti. V době války je mužem na svém místě, dostává se mu uznání a veškerých poct. Neumí ale žít v podmínkách běžného života, tím méně ve světě, který přestal odpovídat jeho představám. Proměna společnosti v demokracii přináší podle něho rozvrat a chaos. Na druhé straně Coriolanus dokáže velice přesně pojmenovat slabiny demokracie. Doslova na vlastní kůži poznal zbabělost a nestálost lidí a má do značné míry právo lid odsuzovat. Snadno rozpozná i pokrytectví obou tribunů. Koneckonců i jeho neochota zapřít svou povahu, přetvařovat se a z pragmatických důvodů jít žebrat o hlasy lidu mluví silně v jeho prospěch. Nicméně tyto pozitivní aspekty Coriolanovy osobnosti nenapomáhají příliš výrazně tomu, aby postavu zlidštily. Jedněmi je milován, druhými nenáviděn zejména vzhledem k ideálům, jež symbolizuje. V tragickém paradoxu pak Shakespeare ukazuje situaci, která je psychologicky velice přesná: situaci člověka, jenž prosazováním nadosobního principu, absolutizováním dobra a zla, projevuje vrcholnou míru egocentrismu. Ztratí-li pak výsostné postavení ve svém společenství, hledá společenství jiné, kde by získal postavení odpovídající jeho ambicím, byť tím zrazuje právě ty principy, které tak vehementně bránil. Však také jediný člověk, kterého Coriolanus uznává, je jeho největší rival Aufidius. Jedině toho považuje za sobě rovného.

Nepřipravenost aristokratů, rytířů a dvořanů jakubovského dvora na život v nových podmínkách dává autor (v souladu s Plútachovou předlohou) za vinu výchově. Vztah Coriolana a jeho matky není generačním střetem, jak tomu bylo v řadě předešlých dramat. Coriolanus naplňuje všechny představy, které do něho matka vložila. Volumnie z něho udělala jak neohroženého válečníka, tak hrdého a povýšeného aristokrata. A ve chvíli, kdy má prosit „lůzu“ o hlasy, je to opět matka, která ho donutí, aby ze svých zásad slevil. Jen kvůli ní ustoupí Coriolanus i od úmyslu podpálit Řím a pomstít se za svou křivdu.

V protikladu ke Coriolanovi stojí především lid, zobrazený ve chvílích vzedmutých emocí značně nelichotivě, a naopak s notnou dávkou sympatií, když se autorova pozornost zaměřuje na konkrétní lidové postavy.

Na konci hry se završuje osud obou protagonistů – Říma a jeho lidu na jedné straně a Coriolana na straně druhé. Lid triumfuje – zbavil se nenáviděného Coriolana, odvrátil zkázu a jásá. Naplnila se tak slova, že „Město je lid“ (III/1/199). Pohroma se přehnala a lid přežil.

Coriolanus, který se vrací mezi Volsky, je rovněž vítán jásajícím davem jako mírotvorce, a nebýt toho, že se proti němu postaví Aufidius, žárlící na věhlas, který si jeho rival mezi jeho vojáky vydobyl, hra mohla skončit happy endem. Stačí ale vhodně zvolené slovo a Coriolanus ztratí sebevládu, a protože nedokáže neříct, co si myslí, svými slovy sám sobě přivodí zkázu. Hlavní hrdina umírá, je mu vzdán hold a před divákem se odehrává podobný rituál jako na konci řady předešlých tragédií. Ale tragický pocit se nedostavuje. Ironické vyznění, se kterým autor připravil pád svého hrdiny, posunuje pochmurný závěr do grotesky.

Coriolanus není čistá tragédie. Po Troilovi a Kressidě napsal dramatik další žánrově obtížně zařaditelnou hru, ve které se k pravdivému poznání o světě přibližuje prostřednictvím nadsázky a paradoxu. Coriolanus je tragická postava, ale ne v aristotelském smyslu. Je tragický svou nevyzrálostí a až patologickou závislostí na matce. Je pouhým gladiátorem, nástrojem jiných, kteří si jej vytvořili ke svému obrazu. Coriolanovým neštěstím je, že tomuto obrazu věří. Ve chvíli, kdy se svět změní, ztrácí totiž sám sebe.

Zatímco v předcházejících velkých tragédiích Shakespeare ukazoval společenskou proměnu jako existenciální problém, v Coriolanovi se jeho zájem posunuje z oblasti lidské psychiky k vnějšímu světu. Jestliže dříve ho zajímala nevyzpytatelnost lidského individua, v Coriolanovi se záhadou stává vnější svět. V tomto smyslu hra Coriolanus klade základní otázky, jak vlastně může fungovat společnost. Poté, co svět přestal být přehledným makrokosmem, který lze popsat přirovnáním k mikrokosmu lidského těla, v němž hlava, srdce a každý úd má své místo, jak vysvětluje mistr „reálné politiky“ Menenius vzbouřeným plebejcům (I/1/85), je jeho další vývoj hrozivý a nezbadatelný, zvlášť jsou-li lidé na jeho proměnu tak málo připraveni jako Coriolanus.

Coriolanus je tak nejen svědectvím o době, předzvěstí občanské války, která vbrzku zachvátila Anglii, ale i politickou diskusí, v níž se několik set let před slavným Churchillovým výrokem ukazuje, že demokracie je opravdu špatný způsob vlády, ale lidstvo dosud nepoznalo žádný lepší. 

JIŘÍ JOSEK 

 

© Nakladatelství ROMEO 2013, Česká republika. Obchodní podmínky, Jak nakupovat
Web vytvořil hudym.com
Nahrávám...
 
 
Zavřit