Eliot, George - Middlemarch

Vydáváme dvojjazyčnou edici her Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska a jiné tituly světové a české beletrie.

Košík   Košík
Najdete nás na Facebooku

Eliot, George - Middlemarch

Middlemarch
350.00 Kč 458.00 Kč
Pro školy

300.00 Kč
458.00 Kč

Autor: Eliot, George
Překlad: Šťastná, Zuzana
Rok vydání: 2006
EAN: 978-80-86573-13-7
ISBN: 80-86573-13-3

Jeden z nejslavnějších románů klasické anglické literatury nás zavádí do budoárů a ložnic anglického provinčního městečka v první polovině 19. století. Autorka skrývající se za mužským pseudonymem pozoruje s humorným nadhledem i s účastným citem trnitou cestu dvou mileneckých párů i převratný kvas doby.


Galerie

 

 

DOSLOV

„Umění nemá žádný morální smysl, pokud v člověku nepěstuje pocit sounáležitosti s druhými… Celým srdcem toužím jen po jednom – aby čtenáři mých knih dokázali díky nim lépe vnímat bolest i radost těch, kdo mohou být ve všem jiní, krom toho, že jsou to také o něco usilující, po čemsi toužící a mnohdy chybující lidé.“

Těžko hledat vhodnější úvod k zamyšlení nad Middlemarchem a jeho autorkou než tahle slova napsaná v dopise přítelkyni. Rozhodně to není nějaké sentimentální viktoriánské krédo, ale – chápeme-li „sounáležitost“ jako něco aktivního a závazného – dost přesné vyjádření toho, o čem umění, jehož představitelkou byla George Eliotová, chtělo být.

Pro hlubší vnímání literárního díla je vždycky užitečné znát život a obecná myšlenková východiska autora. U George Eliotové to platí dvojnásob, protože v jejím psaní se možná odráží ucelenější myšlenkový systém, než je tomu u většiny viktoriánských autorů. Kdo tedy byla tahle pozoruhodná žena a jakou životní cestou došla k přesvědčení, že „naše dobro závisí na kvalitě a šíři našich citů“?

* * *

George Eliot je mužský literární pseudonym, který si pro své literární pokusy zvolila překladatelka a novinářka Mary Ann Evansová (1819–1880). Vyrůstala ve střední Anglii, do jejíž krajiny je zasazen i děj Middlemarche, v rodině správce šlechtického panství poblíž Coventry. Kromě otce, k němuž měla velmi blízko a jehož některé vlastnosti se možná později odrazily v románovém portrétu Caleba Gartha, na ni měly v dětství velký vliv učitelky v internátních školách, které coby stoupenkyně reformních církví vzbudily v děvčátku silný náboženský zápal. Šestnáctiletá Mary Ann se patrně v lecčems podobala Dorothee ze začátku svého největšího románu. Byla mimořádně až blouznivě zbožná, dokonce i na poměry svého domovského kraje, v němž nebyla nouze o náboženské vizionáře a sektářské pokračovatele puritánské tradice. Po pubertálně vypjatém „náboženském“ období, které se dojemně a někdy až groteskně odráží v jejích dopisech, ale přišla reakce, u silně intelektuálně zaměřené dívky celkem přirozená. Poté, co se s otcem přestěhovala na předměstí Coventry, se budoucí spisovatelka začala stýkat a přátelit s novým okruhem lidí, kteří měli na její život rozhodující vliv.

Nejdůležitějšími z těchto lidí byli pro ni nesporně manželé Charles a Cara Brayovi, v jejichž domě v Rosehillu se mohla účastnit živých intelektuálních debat a posléze tam našla i nový domov. V kruhu příbuzných a přátel Brayových započal také její odklon od víry a příklon k historicko-kritickému pohledu na křes_anství, který zapříčinil ochlazení vztahů s vlastní rodinou.

Bratr Cary Brayové Charles Christian Hennell byl autorem knihy Zkoumání původu křesťanství, v níž podrobuje pečlivé kritice texty apoštolů a včleňuje je do jejich historického a politického kontextu. Pod vlivem jeho knihy, přesvědčivé svou argumentací, ale i citlivým přístupem ke křesťanství (autor sám byl původně věřící), odmítla Mary Ann na počátku roku 1842 dál chodit s otcem do kostela. Po krátké „náboženské válce“, během níž ji bratr Isaac obvinil, že svými styky s radikály a bezvěrci ohrožuje dobré jméno rodiny, byl nakonec uzavřen jakýs takýs smír; pro Eliotovou ale byla ztráta náboženské víry celoživotní motivací pro hledání myšlenkové koncepce, která by dokázala dát jejímu životu – a lidskému životu vůbec – podobně silný smysl a směr jako náboženství.

V kruhu Brayových, kde měla možnost poznat mnoho liberálních myslitelů, mimo jiné Roberta Owena, Herberta Spencera či Ralpha Waldo Emersona, našla Mary Ann i první literární zakázku – překlad díla Davida Friedricha Strausse Život Ježíšův. Jakkoli bylo „slečně Evansové“ historicko-kritické zkoumání bible blízké, Straussův puntičkářsky pitvavý přístup ke krásným novozákonním příběhům ji po čase znechucoval a ze zkušenosti s ním se možná zrodil první matný předobraz pana Casaubona.

V žertovném dopise příteli Charlesi Brayovi vykresluje portrét svého fiktivního hosta profesora Bücherwurma, autora dvacetisvazkového díla, který si chce v Anglii najít manželku a překladatelku v jedné osobě. Ona prý jeho nárokům vyhovuje téměř dokonale (šeredná, nenáročná, s přiměřeným věnem), a jelikož sama nemá jinou starost než se zachránit před „strašlivou potupou“ staropanenství, ruka je už skoro v rukávě.

V celém textu oné ironické i sebeironické straussiády se odrážejí nejen fabulační schopnosti budoucí autorky, ale i její nejistá životní situace. Dědictví po otci nemohlo Mary Ann dostatečně zabezpečit, a tak se odhodlala ke kroku navýsost nekonvenčnímu. Namísto aby jako neprovdaná žena žila u rodiny některého ze sourozenců (společensky „nezávadnou“, leč často nesnesitelnou alternativou takového života bylo pouze místo guvernantky nebo společnice), našla si podnájem v Londýně a rozhodla se vydělávat si žurnalistikou. Vydavatel jejího překladu Strausse John Chapman koupil v téže době (1851) radikálně orientovaný časopis Westminster Review, založený ve dvacátých letech na podporu politických a sociálních reforem. Marian Evansová (jak se začala podepisovat) se stala de facto hlavní redaktorkou Chapmanova časopisu a později jednou z jeho nejrespektovanějších recenzentek. Recenze pro ni byly i prostředkem k ucelenějšímu postulování vlastních názorů na umění, literaturu a náboženství. K jejím nejpozoruhodnějším příspěvkům do Westminsteru patří eseje o Goethovi (jehož Viléma Meistera obhajovala proti nařčení z „nemorálnosti“) či o Heinrichu Heinovi, jehož dílo v Británii zpopularizovala, úvahy o realismu v umění, ale také nemilosrdný útok na fanatismus a omezenost některých představitelů reformních církví či na stereotypy tehdejších „ženských“ románů.

Přes své vyhraněné názory dávala hlavní redaktorka Westminsteru přednost anonymitě a veřejnou slávu přenechala Chapmanovi. Pro toho byla ovšem nepostradatelná – v anekdotickém tónu o tom svědčí i „vědecké“ dobrozdání jejich společného přítele, známého frenologa George Comba, který poté, co jednou cvičně prohmatal lebku slečny redaktorky, napsal Chapmanovi poněkud příliš upřímně, ať při vedení časopisu co nejvíce využívá Marianiných schopností, neboť „slečna Evansová má v mozku silně vyvinuté některé partie, které ve vašem tak zcela vyvinuty nejsou, a dokáže posoudit dopad toho, co napíšete a uděláte, lépe než vy sám“. Jiskřivě ironické a suverénním tónem psané dopisy, v nichž „slečna Evansová“ usměrňuje Chapmanův úsudek a vyjadřuje se ke kvalitám některých potenciálních přispěvatelů, jsou jedním z půvabných neoficiálních svědectví o ní.

Díky práci v prestižní Westminster Review se Marian Evansová blíže seznámila s dalšími vůdčími osobnostmi tehdejšího intelektuálního života, zejména s filosofem a hlavním popularizátorem darwinismu Herbertem Spencerem a literátem Georgem Henrym Lewesem. Oba se stali jejími blízkými přáteli a Lewes později i celoživotním druhem. První vážné milostné vzplanutí se ale odehrálo ve vztahu ke Spencerovi. Ten její společnost vyhledával a prohlásil ji za duševně nejobdivuhodnější ženu, jakou kdy poznal; nedokázal se ale smířit s jejím nedostatkem fyzické krásy. I těžké období neopětované lásky k němu bezesporu přispělo k tomu, s jakou přesvědčivostí dokázala později Eliotová ve svých dílech zachycovat různé podoby mužsko-ženských vztahů, včetně těch, které nevedou k manželství.

V roce 1853 začal vztah, který rozhodujícím způsobem ovlivnil budoucí životní a profesní dráhu Marian Evansové – hluboká a opětovaná láska k G. H. Lewesovi, jenž byl Marian nejen rovnocenným partnerem šíří svých intelektuálních zájmů, ale také rozpoznal její mimořádný beletristický talent a dokázal své vlastní ambice nadaného životopisce a novináře sladit s oddanou podporou své ženy.

I citové naplnění, tak jako dříve profesní dráhu, si ovšem musela slečna Evansová tvrdě vybojovat. Lewes byl ženatý, a ačkoli s manželkou žili odděleně, nemohl zažádat o rozvod, protože v souladu s dohodou o „otevřeném manželství“ toleroval její mimomanželský poměr a uznal některé z jejích nemanželských dětí za vlastní. Veřejně přiznávaným vztahem s ním se Marian de facto vyobcovala z tehdejší „slušné“ (zejména ženské) společnosti, přestali se s ní stýkat sourozenci i některé z blízkých přítelkyň. Zkušenost z této doby, zejména definitivní roztržka s bratrem Isaacem, se později odrazila v románu Mlýn na řece Flossu. Ve šťastných i těžkých počátečních letech vztahu k Lewesovi dozrávala budoucí George Eliotová osobnostně i myšlenkově. Asi největší vliv na utváření jejích názorů a následně i autorských postojů měli tři myslitelé – Feuerbach, Spinoza a Goethe.

Knihu Ludwiga Feuerbacha Podstata křesťanství překládala na počátku padesátých let jako mladá žena a právě Feuerbachovy myšlenky jí pomohly vyrovnat se s vlastní ztrátou víry. Bylo jí blízké jeho přesvědčení, že představa Boha je výrazem lidských tužeb a aspirací, jakousi „chválou ideální lidskosti“, a odvaha, s níž dokázal pohlížet na dříve nedotknutelná transcendentní tajemství jako na (neméně výsostná a zajímavá) tajemství lidské povahy. Feuerbach také zdůrazňuje význam, jaký má pro člověka jako jednotlivce vztahování se k lidstvu jako druhu, k lidské zkušenosti se světem vůbec, ne ovšem abstraktně, ale vždycky prostřednictvím konkrétního bližního, jehož odlišnou situaci a úhel pohledu se snažíme pochopit.

Vypravěčský hlas v románech Eliotové může čtenáře občas dráždit, když přerušuje jednání či myšlení postavy svými vývody a generalizacemi. Snad právě on přispívá k tomu, že někteří čtenáři vnímají autorku jako jakýsi moralizující viktoriánský kolos. Právě vypravěčský hlas ovšem u Eliotové obstarává onen kontakt s obecnou lidskou zkušeností, poukaz od „on“ k „my“ a posléze zpětně k „já“. Navíc, jak přesvědčivě ukazuje ve své analýze jazyka Middlemarche David Lodge, úvahy viktoriánského „vševědoucího vypravěče“ se ve skutečnosti neustále a dráždivě prolínají s vnitřní řečí postav a důkladného čtenáře originálu (a ovšem i překladatele) nutí k zamyšlení nad tím, „v čí hlavě“ se zrovna nachází.

Dalším z překladatelských zájmů Marian Evansové byl Baruch Spinoza (Etika), který stejně jako Feuerbach ovlivnil její náhled na lidskou povahu. Tak jako pro celou generaci zasaženou romantismem byl pro ni důležitý Spinozův důraz na intuici a především jeho přesvědčení, že skutečné poznání je nejen věcí rozumu, ale i prožitku. V postavě Dorothey, která „vnímá i ty největší abstrakce s radostí nebo žalem“ – která „proměnila celou skrovnou porci svých vědomostí v zásady a tvaruje svoje činy podle nich“ – zachytila Eliotová vzácně dokonalou harmonii intelektu a prožívání. Casaubon je naopak učebnicovým příkladem jejich rozpojení. Propast mezi „věděním o dobrém“ a skutečným a závazným poznáním dobrého skrze prožitek pak je aktuální pro mnoho postav Eliotové – z Middlemarche například pro Freda Vincyho, jehož citová výchova začíná studem před Garthovými a končí „životodárným mrazením“ v nočním rozhovoru s knězem Farebrotherem.

Spinoza přiznává emocím určující vliv na lidské jednání, ba vidí člověka přímo v jejich područí. Zároveň mu ale zcela neodpírá schopnost své city ovládat a zdůrazňuje význam jejich alespoň částečné reflexe. Klíčová je pro něj – a pro mnoho hlavních postav Eliotové – citová představivost. Člověka motivuje nejsilněji vlastní zájem, ale jakmile je schopen si to uvědomit, je schopen pochopit tutéž motivaci u druhého a přijmout fakt, že i on má „vlastní střed světa, odkud světlo i stín vždy zákonitě dopadají pod trochu jiným úhlem“. Dokáže-li pak původní, sebestřednou emoci ovládnout emocí silnější – pocitem sounáležitosti s druhým jako bližním – dostává se o krok blíž oné ideální lidskosti, která stojí ve středu autorčina uvažování o světě. Takovouto citovou výchovou neprochází v díle Eliotové jen Dorothea, a kdo jí projde úspěšně, může mít na své okolí onen téměř nezachytitelný a přece spásný vliv, o němž se hovoří v závěrečných větách knihy. Nejednou se v románech Eliotové objevuje typ vztahu, v němž se jedna postava stává jakoby svědomím a zpovědníkem druhé, nejednou jsme svědky situace, kdy „blízkost ušlechtilé povahy, nezištné ve svých přáních a vřelé v lásce k lidem“ zachraňuje člověka v krizi před nenávistí a sebedestrukcí (ještě výrazněji než o vztahu Dorothey a Lydgatea to platí o ústřední dvojici autorčina posledního románu Daniel Deronda).

Třetího ze svých „učitelů“, Goetha, četla Eliotová od mládí, ale nejintenzivněji se jeho dílem zaobírala v letech 1854–1855, kdy s Lewesem pobývala v Německu a sledovala zrod jeho vynikající goethovské biografie (The Life of Goethe – 1855). Goethe pro ni byl jako beletrista nejen myšlenkovou, ale i estetickou inspirací. Oceňovala, že se „čtenáře nesnaží stůj co stůj postrašit a dohnat ke ctnosti melodramatickými vyústěními..., ale pokojně sleduje tok života a trpělivě čeká na výsledek přirozených mravních procesů tak jako to my všichni děláme u přírodních procesů hmotného světa.“ Jakkoli i ona sledovala svým psaním morální cíle, děsila se pouhé ilustrativnosti a toho, že by mohla sklouznout „od obrazu k diagramu“. Tak jako jí ve filosofii vadily koncepce oddělující ideje od reálného světa, snažila se sama v literatuře o co nejúplnější „vtělení“ myšlenek do neschematických, až bolestně reálných postav i jejich vzájemných konfliktů a v těch nejlepších částech svých děl (v Middlemarchi k nim bezesporu patří zachycení vztahu Rosamundy a Lydgatea) propojuje obecné s jedinečným dokonale.

* * *

Vraťme se ale přece jen ještě na chvíli k biografické linii. Byť Middlemarch je většinou literárních historiků považován za nejlepší román Eliotové, předcházelo mu několik děl, která za ním svým významem až tak nezaostávají. K prvním beletristickým pokusům podnítil Marian její partner Lewes. Soubor tří povídek Scény z kněžského života, které byly publikovány postupně v časopise Blackwood's Edinburgh Magazine, byl přijat poměrně příznivě. Kladná reakce povzbudila Marian k napsání prvního románu Adam Bede. Jednoduchou, až melodramatickou zápletku – svedení vesnické dívky, která posléze zabije své nemanželské dítě – zasadila do realistického venkovského světa zalidněného psychologicky přesvědčivými typy a prokázala schopnost nepředpojaté analýzy lidských pohnutek (román překvapuje mimo jiné tím, že vzbuzuje ve čtenáři víc sympatií ke „svůdci“ než k sebestředné krasavici Hetty).

Vydání Adama Bedea bylo pro Eliotovou spojeno se dvěma diametrálně odlišnými zážitky. Její úzkostlivá snaha tajit svou autorskou identitu jí přinesla nepříjemnou zkušenost – k autorství senzačně úspěšné knihy se totiž přihlásil jistý Joseph Liggins a vzhledem k nepřátelskému naladění části veřejnosti vůči skutečné autorce trvalo před dva roky, než se podařilo jeho stoupence zcela umlčet. Druhý zážitek je naopak podivuhodným dokladem o úrovni jednoho přátelství. Barbara Bodichonová, jedna z mála přítelkyň Marian Evansové, které se jí kvůli vztahu s Lewesem nezřekly, si v roce 1859 v zahraničí přečetla recenzi na román „p. George Eliota“ obsahující i úryvek a ihned napsala Marian dopis, v němž ji zcela samozřejmě oslovila jejím pseudonymem a blahopřála jí k autorství, o němž neměl tehdy takřka nikdo tušení.

Po prvním románu následoval Mlýn na řece Flossu, kniha pozoruhodná svým hlubokým ponorem do dětského světa a neidealizovaným zobrazením jeho radostí i frustrací, ale také věrohodným zachycením sexuální přitažlivosti. Silný a zároveň problematický vztah hlavní hrdinky Maggie a jejího bratra Toma – nejprve dětsky obdivné vzhlížení sestry k velkému bratrovi, ochránci i soudci, později bolestný rozchod s týmž bratrem, který sestru zavrhne pro domnělý mravní poklesek – v sobě nese asi nejvíc autobiografických prvků.

Po kratší novele Silas Marner, tkadlec z Raveloe, symbolickém příběhu o misantropovi, kterého promění vztah k nalezenému dítěti, začala Eliotová pracovat na historickém románu Romola, situovaném do savonarolovské Florencie. Přestože Romola nebyla přijata zdaleka tak nadšeně jako předchozí díla, ambiciózností své koncepce a panoramatickým záběrem znamenala přelom v autorčině vývoji. Když se v korespondenci s jedním z kritiků Eliotová vyjadřovala k tomu, proč je její román podle názoru mnohých až přeplněn historickými podrobnostmi, napsala: „Pro mou obrazotvornost je příznačné, že se snaží představit si prostředí, v němž se postava pohybuje, stejně plasticky jako postavu samotnou“ – a mimoděk tak zformulovala jeden z principů svého psaní, který platí v plné míře i pro Middlemarch. Jakkoli většina jeho postav jsou samy o sobě vynikající psychologické studie, další, dodatečnou váhu i hloubku jim propůjčuje jejich vztah k soudobým politickým a intelektuálním hnutím, jejichž význam si neanglický čtenář nemusí až tak samozřejmě uvědomovat. Lydgatea je třeba vnímat na pozadí úsilí o reformu nesmyslně rozkastované lékařské profese; postavu Willa Ladislawa, jež mnohým kritikům připadala neurčitá a nepřesvědčivá, zas „zachraňuje“ a ukotvuje jeho účast v boji za prosazení nesmírně důležité volební reformy, která rozšířila právo volit do Dolní sněmovny o 50 %. Dějinné procesy a individuální osudy jsou navzájem pevně provázané. Řečeno „tkalcovskou“ metaforou z počátku 15. kapitoly románu, Eliotová vytváří jedny z nejhustěji tkaných světů anglické literatury.

V románu Felix Holt, který následoval po Romole a předcházel Middlemarchi se Eliotová vrátila do Anglie těsně po velké volební reformě roku 1832. Ani tato kniha, další z autorčiných mravních dramat, tentokrát na pozadí nečistých praktik předvolební kampaně, nebyla přijata bez výhrad a Eliotová začala o sobě silně pochybovat. Middlemarch se rodil pomalu a těžce – ze dvou původně samostatných fragmentů, načatého románu o anglickém maloměstském životě, v jehož centru měl stát příběh mladého lékaře, a povídky s názvem Slečna Brooková. Eliotové se podařilo obě složky šťastně propojit a udržet v rovnováze, byť úvod i závěr knihy se vztahuje k Dorothee a povyšuje tak její příběh na hlavní tematickou linku. Mnozí soudobí kritikové, mezi jiným i Henry James, litovali, že se postavě tak výjimečné nedostalo více prostoru, i za cenu odstranění či omezení některých dílčích zápletek románu. James dokonce při vší chvále prohlásil o Middlemarchi, že je „pokladnicí jednotlivostí, ale jako celek nechává člověka chladným“. Autorčina kompozice má ovšem podle mého názoru víc předností než slabin. Román se dotýká mnoha témat a každé z nich se rozehrává prostřednictvím dvou nebo i více postav, které se ve vztahu k němu liší a někdy jsou vyloženými protipóly. Casaubon a Lydgate představují dva protichůdné typy vědců, „teoretika bez inspirace“ a celistvějšího člověka, v němž se k talentu přidává i schopnost opravdového zanícení a vztah k lidem „odolávající všem abstrakcím odborného bádání“. Větší šance na profesní výjimečnost má bezesporu druhý z nich. Přesto i on ztroskotá – a jako by tím potvrzoval Hamletovu úvahu o tom, že kapka špatnosti někdy dokáže znehodnotit sebeušlechtilejší substanci. Příčiny jeho neúspěchu pak vyvstávají ještě výrazněji ve srovnání s Fredem Vincym, s nímž tvoří další „dvojici“. Fredovi chybí Lydgateův mimořádný talent a je na první pohled mnohem slabší osobnost, nicméně jediná věc, v níž má nad lékařem převahu – fakt, že v ženě hledá ne odalisku, ale přítele a nakonec je schopen, byť neochotně, nechat se láskou k ní zkultivovat – ho nakonec dovádí k plnějšímu využití vlastních schopností, než jakého dosáhne Lydgate. Obdobně se lékařovo omezené vidění odhaluje i v jeho počátečním lehce přezíravém vztahu k Dorothee (reflexe jejich setkání na zásnubním večírku), tentokrát v protikladu k Ladislawovi, na nějž Dorotheina čistota a vřelost udělá okamžitý a silný dojem. Téměř absolutními protiklady jsou Dorothea a Rosamunda, u nichž se autorský záměr odráží i v symbolice křestních jmen. Rosamundinu neschopnost cítit se svým mužem vnímáme ostřeji dík nenápadně nabídnutému srovnání s Harriet Bulstrodeovou. Ve vztahu k Rosamundě se stávají polarizovanou dvojicí pro změnu Dorothea a Lydgate – autorčino zpočátku těžko uvěřitelné tvrzení, že Lydgate mohl v klíčových okamžicích svého vztahu s Rosamundou dosáhnout víc, kdyby byl schopen většího vcítění a sebeovládání, je dodatečně podepřeno scénou, v níž Dorothea dokáže jako jediný člověk na okamžik prorazit Rosamundin krunýř dokonalého sobectví.

Ve výčtu takových významotvorných vztahů by se jistě dalo pokračovat, nicméně tím, co činí Middlemarch pokaždé znovu uměleckým úspěchem nebo neúspěchem, je až reakce čtenáře. Jak vnímavě poznamenala kritička Karen Chaseová, Middlemarch nedrží pohromadě dík nějakému všeobjímajícímu mravnímu systému, ale dík tomu, jak se při čtení mnohokrát a různými způsoby sami učíme sounáležitosti s druhými. Udělat z knihy jednotný celek může až čtenář, stejně jako v reálném světě lidské společenství nedrží pohromadě „samo od sebe“ ani pomocí abstraktních idejí, ale dík konkrétním projevům pochopení a přátelství.

Spinozovská morálka, kterou Eliotová přejímá, je jistě jen jednou z formulací toho, co „všichni přece dávno víme“. Smyslem takových scén, jako je Dorothein rozhovor s Lydgatem či návštěva Rosamundy, ale je dát čtenáři prožít „jeden z těch vzácných okamžiků, v nichž si naplno uvědomíme význam běžných klišé… nesrovnatelný s tím, co jsme ,věděli‘ dřív“. Jak o těchto částech Midlemarche exaltovaně, ale pravdivě napsal jeden z viktoriánských kritiků, „toto je, po čem člověk touží, by_ by to byl jen stín – toto je nejlepší podoba života, jakou si v této fázi našeho vývoje dokážeme představit. Takové scény vstupují přímo do toho jediného nepomíjivého světa – světa obývaného krásnými idejemi, které se v průběhu generací rodí v mozcích lidí. Nejsou zajímavé jen umělecky... ukazují, kam až člověk té které generace dohlédne při hledání ideálu vlastního života.“

ZUZANA ŠŤASTNÁ

© Nakladatelství ROMEO 2013, Česká republika. Obchodní podmínky, Jak nakupovat
Web vytvořil hudym.com
Nahrávám...
 
 
Zavřit