tragédií (Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear),
které dramatik napsal v průběhu několika let na přelomu
16. a 17. století. V dějinách Anglie je to období zlomové. Dochází ke změně
na anglickém trůně – po zesnulé bezdětné královně Alžbětě I. se vlády
ujímá skotský král Jakub – a proměňuje se i politické a společenské klima.
Končí feudální éra s pevně danou hierarchií hodnot. Etické, morální
i náboženské jistoty jsou narušeny, rodí se společnost ovládaná zcela jinými
vztahy. Shakespearovým tématem těchto let je střet nového a starého
světa v nitru postav, které nesou za stav společnosti odpovědnost. V uvedených
hrách spojuje autor klasický půdorys tragédie velkého člověka
nezadržitelně směřujícího k pádu s psychologicky přesnou povahokresbou.
A přestože jde ve všech případech o adaptace starších pramenů, každá
z velkých tragédií odrážela i soudobé společenské a politické poměry
a působila aktuálně na tehdejší diváky.
V případě Macbetha je dobová aktuálnost spojena především s králem
Jakubem I. Hrou ze skotských dějin chtěl dramatik oslavit nástup panovníka,
který se stal navíc patronem jeho herecké společnosti. Látku čerpal
zejména z Holinshedových Kronik Anglie, Skotska a Irska. Zde našel dva
samostatné příběhy, které propojil, doplnil detaily z dalších zdrojů a přidal
k nim scény a výjevy z vlastní invence. První příběh pojednává o šlechtici
Donwaldovi, který z pomsty a na naléhání své ženy dal na svém hradě Forresu
zabít krále Duffa a sám pak zabil opilé komorníky, na které vraždu
krále svedl. Příběh o králi Macbethovi pak přebírá Shakespeare z kroniky
takřka věrně, s mnoha detaily, ba až doslovnými citacemi, jak je tomu
například u rozhovoru Macbetha a Banqua s čarodějnicemi či Mucduffa
s Malcolmem. Několika drobnými, ale dosti významnými odchylkami
od původní látky však dokázal učinit z torza příběhu o tyranském králi
z jedenáctého století psychologické drama moderního člověka. Zatímco
Holinshedův Macbeth svede v delším časovém úseku tři vítězné bitvy,
Shakespearův Macbeth své hrdinské činy vykoná v jediném dni. Zatímco
v kronice zabíjí Macbeth s Banquovou pomocí svého bratrance krále
Duncana, slabého a neschopného panovníka, z pocitu oprávněné křivdy,
Shakespeare motivuje vraždu zejména Macbethovou ctižádostí. Královraždu
nechává dramatik jen na Macbethovi a jeho ženě nejen kvůli tomu, že
spoluvina Banqua, legendárního předchůdce rodu Stuartovců, a tedy i krále
Jakuba I., by byla z pochopitelných důvodů nepřípustná, ale rovněž proto,
že chce veškerou pozornost soustředit na titulního hrdinu. U Holinsheda
Macbeth po násilném nástupu na trůn deset let spravedlivě vládne,
ale pak „ukáže svou pravou povahu“. Dá zabít Banqua a zmámen šalebným
proroctvím „jisté čarodějnice“ v sedmi závěrečných letech své vlády
nastolí teror. Nelítostně okrádá a likviduje skotské šlechtice. Zejména má
spadeno na Macduffa, který se odmítl osobně účastnit výstavby jeho hradu
Duncinanu. Když pak Macbeth zjistí, že Macduff proti němu v Anglii hledá
pomoc, oblehne Macduffův hrad a vyvraždí jeho rodinu i služebnictvo.
Shakespearův Macbeth zažívá po vítězství krátké opojení slávou, které ho vybičuje
k násilnému činu, nezadržitelně však ztrácí svou integritu a v rychlém
sledu vrší jednu krutost na druhou. Přepracování epicky rozvětveného
děje z pramenů v tematicky i časově sevřený dramatický tvar je metoda, kterou
právě ve svých vrcholných tragédiích dovádí Shakespeare k mistrovství.
Téma násilného uchvácení trůnu může být chápáno jako další úlitba
Jakubu I., který o tomto problému napsal dvě učená pojednání (napsal knihu
i o jiném tématu hry, o čarodějnictví, s názvem Démonologie). Ve spojitosti
s tzv „prachovým spiknutím“, odhaleným 4. listopadu 1605, při němž
měl být vyhozen do povětří anglický Parlament i s panovníkem, se ale
téma královraždy jeví v té době jako mimořádně aktuální. Narážka na toto
spiknutí se zřejmě objevuje v hrubě komickém výstupu vrátného, který dramatik
do příběhu připsal spolu s dalšími dramaticky účinnými výjevy, jako
je Macbethovo vidění dýky, Macbethův hovor s Banquovými vrahy, zjevení
Banquova ducha na hostině, druhá Macbethova návštěva čarodějnic,
náměsíčné obcházení lady Macbeth a jiné. Od „prachového spiknutí“ se
odvozuje i přibližná datace vzniku tohoto dramatického díla. Traduje se
názor, že hra byla poprvé předváděna na královském zámku Hampton
Court v létě 1606 a ve stejném roce se zřejmě objevila i v divadle Globe.
Macbeth je tragédií ctižádosti. V mnoha ohledech tak připomíná Shakespearovu
ranou historickou hru Král Richard III. I Richard zatouží po trůnu
a zmocní se ho násilím. Jeho ctižádost má sice psychologickou motivaci
(vyrůstá i z jeho tělesného postižení), ale jinak je to člověk od začátku
do konce jednoznačně zlý, který jde za svým cílem bez sebemenších výčitek
svědomí. Dramatik tu vypráví příběh především politický, příběh
o mechanismu moci a historické spravedlnosti, která časem napraví stav
věcí lidských. Macbeth je jiný. Uvědomuje si až příliš dobře zvrácenost
a dosah svého činu, a to už předtím, než se k němu po krušném vnitřním
boji odhodlá. Podlehne pokušení, jež je silnější než on sám, a neodvratně
se dostává do vleku následků. Macbeth je hra, v níž se základní dramatický
konflikt odehrává v psychice titulní postavy. Dramatik tu vypráví příběh
o přerodu uctívaného hrdiny v nenáviděného tyrana a snaží se dopátrat
příčin takové proměny.
Shakespearova schopnost vyjadřovat paradoxy lidské existence dvojjediným
jazykem básně a dramatu nachází v Mackbethovi vrcholné uplatnění.
Už od počátečního výjevu čarodějnic, volajících: „Děs je krása, krása
děs!“, je nastoleno téma nejednoznačnosti. Protiklady splývají, nepřirozené
se stává přirozeným, muž je obviňován ze zženštilosti a žena se chce
svého ženství zbavit, zdání se stává skutečností a skutečnost zdáním. Stejně
jako Duch zjevený Hamletovi mohl být pouhou chimérou, mohou být
i čarodějnice, které Macbethovi vyjevují královskou budoucnost, pouze
výplodem jeho fantazie zjitřené triumfálními pocity vítěze. Ve velkých
Shakespearových tragédiích stojí vždy na jedné straně dvojznačnost vjemů,
pocitů a slov a na druhé straně jednoznačný, nezvratný čin. Zatímco
u Hamleta rozum ochromuje jeho schopnost jednat (nechce se nechat
oklamat zdáním a potřebuje pro své konání důkaz) a Othello jedná v pominutí
smyslů, oklamán Jagem, Macbeth podnícen dvojznačným proroctvím
propadne klamu o své výjimečnosti a vědomě mystifikuje sám sebe.
Svou vůli staví nad zákonitosti a řád světa, svými činy předbíhá čas, a když
ho konečně dostihne určený úděl, uvědomuje si marnost a bezvýznamnost
veškerého svého snažení. Pro Othella je smrt očistným vysvobozením
z bludu, pro Macbetha trapným koncem nesmyslného života.
Život je pouhý stín, ubohý herec,
co chvíli křepčí, křičí na scéně
a zmlkne navždy. Je to historka
vypravovaná blbcem, ruch a vzruch
postrádající smysl.
Macbeth je hra, v níž je intenzita prožitku mezních dramatických situací
umocněna silou básnického výrazu. V pochmurné scenerii skotských
plání a vřesovišť, osamocených hradů plných temných zákoutí se v nočním
čase při výkřicích nočních ptáků a za doprovodu hrozivého bušení na bránu
odehrávají krvavé děje, které si netroufají na světlo denní. Do těchto
kulis ze skotských balad umístil Shakespeare archetypální příběh, v němž
svým současníkům varovně odhaloval běsy lidské duše a kterým dodnes
ukazuje, jak se v člověku rodí zlo.
JIŘÍ JOSEK