Autor: | Shakespeare, William |
---|---|
Překlad: | Josek, Jiří |
Rok vydání: | 2017 |
EAN: | 978-80-86573-63-2 |
ISBN: | 978-80-86573-63-2 |
Romantický příběh o žárlivosti a bezpráví přechází v příběh o lásce a odpuštění. Snad nejlaskavější Shakespearova hra, napsaná na sklonku jeho tvůrčí dráhy, je považována za alegorii jeho osobního života. Spletitý děj plný překvapení a pohádkových zázraků se odehrává střídavě na Sicílii a v Čechách. Váz. 208 stran, 218 Kč.
Představení Zimní pohádky s Judi Denchovou a Kennethem Branaghem v hlavních rolích bylo 26.11.2015 živě přenášeno z londýnského Garrick Theatre do tisíců kin po celeém světě, včetně pražského kina Aero.
http://www.branaghtheatre.com/the-winters-tale/
http://www.kinoaero.cz/cz/film/7574/Branagh-Theatre-Live-%7C-Zimni-pohadka/
LEONTES
Jsem paroháč.
– Běž, chlapče, hraj si. – I tvá máma hraje
hru, ve které já nemám ani štěk
a z níž mě vypískají do hrobu. –
– Běž si hrát, chlapče. Hrej si! – Bývali,
nepletu-li se, i dřív paroháči
a jsou i teď, když o tom mluvím. Mnohý
tiskne své žínce ruku, aniž ví,
že když byl pryč, pan soused Dobrá kopa
jí zvedl stavidla a zalovil
si v jeho rybníku. Útěchou je,
že nejsem jediný, kdo dává v plen
svou cizím. Kdyby všichni paroháči
si zoufali, pak desetina světa
se oběsí. Na tohle není lék.
Když chlípná planeta se přiblíží,
jih, sever, západ, východ naší země,
všude se všechno zvrhne a už nic
nebrání v cestě chtíči. A ten pak
si šup sem šup tam bezostyšně dělá,
co se mu zlíbí. Ten mor zachvátí
tisíce, aniž o tom vědí.
HERMIONA
Protože sotva mohu promluvit
jinak než v rozporu s tím obviněním
a mluvím pouze sama za sebe,
stěží si pomůžu, když prohlásím:
„Jsem nevinná.“ Jsem obviněná z falše
a jako faleš může každý brát,
cokoli řeknu. Přesto ale věřím,
že pokud existuje spravedlnost
a nebesa nás vidí, nevina
zvítězí nad tím křivým obviněním
a krutou zvůlí. Muži, ty víš nejlíp
– a teď to vědět nechceš –, že jsem ti
byla vždy věrnou, cudnou manželkou,
tak šťastnou, jak jsem nyní nešťastná,
což je víc, než se v životě dá zažít
či zahrát na divadle. Pohleď na mě!
Jsem královna, jíž patří půlka trůnu,
jsem dcera z královského rodu, matka
příštího krále. A teď musím zde
před každým, kdo se přišel podívat,
hájit svůj život a svou čest. Můj život
se změnil v žal, a tak ho oželím.
O svoji čest se ale budu bít,
protože patří i mým dětem.
To, čím mě strašíš, na to já se těším.
Pro mě už život neznamená nic,
když ztratila jsem z důvodů, jež neznám,
útěchu a cíl žití. Tím mi byla
tvá láska. Vzal jsi mi i druhé štěstí,
mé první dítě, ke kterému nesmím,
jako bych byla morem nakažená.
Třetí radost, nešťastnou holčičku,
jsi oderval mi od prsou a poslals
to neviňátko na smrt. O mně jsi pak
vyhlásil všude, že jsem děvka, vyštvals
mě z lože šestinedělky, jež je
výsadou žen všech stavů, a dřív než jsem
se stihla zotavit, jsem nucena
stát zde, všem na očích. Pověz mi, jaká
potěšení mi skýtá život, abych
se bála jeho ztráty. Vem si ho.
Jedno ti ale řeknu. Přestože
života necením si ani za mák,
svou čest chci bránit. Jestli o mé vině
rozhodnou domněnky a výplody
chorobné žárlivosti, rozhodne
bezpráví, a ne právo. Ctěný soude,
já spoléhám se na orákulum.
Apollon buď můj soudce!
PAULINA
Tyrane, jak mě ještě hodláš mučit?
Na skřipci, v kole, ohněm, vroucí vodou,
olovem? Jaké nové mučení
mi připravíš, v čem nejhůř vyjeví se
tvá krutost ve spojení s žárlivostí?
Až dojde ti, co tvoje výmysly,
tak dětinské a jalové, že každý
předškolák by se za ně musel stydět,
způsobily, pak z toho zešílíš.
To vše je totiž jenom předehra.
Zradil jsi Polixena. To nic není.
To ses jen projevil jak pitomec
a nevděčník. Pak jsi chtěl z Camila
udělat královraha, aby tak
pošlapal svoji čest. To je jen drobnost
vedle těch dalších zvěrstev, jako žes
předhodil vránám svoji dcerušku,
což se dá ještě přijmout, i když ďábel
by brečel, kdyby to měl udělat.
A teď máš na svědomí dokonce
smrt synka, jehož srdce neuneslo
strašlivé zostuzení maminky,
jež na ni seslal jeho bláznivý,
zlý otec. Tohle všechno není nic
ve srovnání s tím posledním. Ach, páni,
běda! Běda! Královna! Královna!
To sladké stvoření! Je mrtvá! Za to
se nebe pomstí!
ANTIGONUS
Pojď, robátko!
Říká se, i když tomu nevěřím,
že duchové mrtvých vstávají z hrobů.
Je-li to pravda, pak jsem včera v noci
spatřil tvou mámu, a nebyl to sen.
Kráčela z dálky, hlavou kolébala,
na sobě bílé roucho světice,
že byla jak loď žalem obtížená.
Vstoupila do kabiny, kde jsem spal.
Třikrát se uklonila, nadechla se,
že něco řekne, ale do očí
jí vhrkly slzy. Brzy polkla pláč
a povídá: „Můj drahý Antigone,
protože osud vzdor tvé dobrotě
chce, abys moji drahou dcerušku
pohodil v pustině, jaks odpřisáhl,
takové pusté místo najdi v Čechách.
Tam s pláčem plačící ji zanechej
a pojmenuj ji Perdita, když má
být navždy ztracená. Ty za to, co jsi
pro krále musel vykonat, už nikdy
nespatříš Paulinu.“ Pak s výkřikem
se rozplynula ve vzduchu. Když jsem
se vzpamatoval, uvědomil jsem si,
že sen to nebyl. Sny jsou pomíjivé,
však tímhle, ano, možná pověrčivě,
se budu řídit. Věřím tomu, že
Hermiona je mrtvá a to dítě
je Polixenovo a Apollon
chce, aby bylo vysazeno zde
a žilo nebo zemřelo tam, kde má
pravého otce. Kvítku, ať se daří!
ČAS
Jsem ten, co lidi zkouší, straší, těší,
co mnohé zhatí, mnohé dělá lepší.
Čas říkají mi. Na svých perutích
vás přenesu do roků budoucích.
Mně stačí letmou chvilku letět vpřed,
a vám uplyne celých šestnáct let.
Co bylo, nechme být, v mé moci je
zákony bořit, nebo tvořit je.
Jsem stále týž a jsem tu napořád
odedávna, než vznikl lidský řád,
jenž dodnes platí. Já u toho byl
a všechno jsem to vlastně zařídil.
Čerstvá novinka je dík mně hned passé
a stará pověst omládne, jak zdá se
i z téhle pohádky. Přetočím čas,
jako byste ho prospali a zas
procitli za pár let. Leontes stoná,
zdrcený žalem, tak ho nechme doma
na Sicílii a vy představte si,
diváci milí, že jste se mnou kdesi
v půvabných Čechách. Tady žije král,
jenž, vzpomeňte, má syna, jemuž dal
jméno Florimil. Teď nám ještě zbývá
se zmínit o Perditě. Je to živá
a přitažlivá dívka. Co s ní bude,
teď nechci předvídat. Jak tak Čas půjde,
dá vám to znát. Všichni ji v kraji mají
za ovčákovu dceru. Až Čas dá jí
i jiná přízviska. Teď, prosím vás,
když nevíte, jak lépe trávit Čas,
tak dívejte se dál. A jestli víte,
Čas přeje vám, ať hůř ho netrávíte.
PERDITA
(K Florimilovi) Můj krásný příteli,
přála bych si mít jarní kvítí vhodné
pro tvoje mládí,
...uvila bych z nich věnce
a svého nejdražšího přítele
bych jimi zasypala.
FLORIMIL
Jako v hrobě?
PERDITA
Ne, jak na loži lásky, ale chceš-li,
jak v hrobě, pokud bys byl pochovaný
v mém náručí.
FLORIMIL
Vše, co děláš,
vylepšuješ. Když, lásko, mluvíš, chci tě
poslouchat pořád. A když zpíváš, chci tě
slyšet, jak zpíváš v krámě při nákupu,
v kostele při modlení, všude při všem.
Když tančíš, chtěl bych, abys byla moře,
vířila, vlnila se v příboji
a houpala se nahoru a dolů,
nic jiného. Cokoli právě děláš,
je jedinečné samo o sobě,
každý tvůj skutek korunuje jiné,
a ty jsi jejich královna.
ČELEDÍN
Hospodáři, u vchodu je nějakej kramář nebo co. Kdybyste ho slyšel, tak už s váma nějaká píšťala s bubnem ani nehne! Ani dudy by vás tak nechytly za srdce! Zato ty jeho písničky! Sype je ze sebe rychlejc, než vy umíte počítat peníze. Zná jich mraky a všichni mu visej na rtech. ... Má balady pro všechny: chlapy i ženský všech velikostí. Každýmu sednou jak rukavičky na míru. Pro děvčata má rozkošný milostný písničky, co nejsou ani trochu sprostý, a to je umění, protože v nich jsou takový jako nejapný refrény, jako například: „Hup na ni bez ptaní,“ že by si nějakej hulvát moh myslet bůhvíco, ale ta holka ho parádně usadí, protože mu na to zazpívá: „Žádný hup, prstíčkem zaťukej a potom jemně ke mně vstup!“ Ta ho teda utře, že jo? „Žádný hup, prstíčkem zaťukej a potom jemně ke mně vstup!“
AUTOLYKUS
Cha, cha! Poctivost je nána! A důvěřivost její přitroublá sestra. Prodal jsem všechnu veteš! Nezůstal mi jediný falešný kamínek, jediná pentlička, zrcátko, zápisníček, písnička, nožíček, stužka, rukavička, tkanička, korále, prstýnek. A můj ranec je zase prázdný a hladový. Jak se hrnuli, kdo nakoupí první! Jako by ty moje serepetičky byly svátost a požehnání. Takže jsem viděl, kolik kdo má ve šrajtofli, a co jsem viděl, to jsem si zapamatoval. Ovčákův synátor, který ze sebe rád dělá rozšafu, si tak oblíbil mý halekačky, že se ode mě nehnul, aby se naučil všechny slova a melodie, takže přilákal celé stádo ostatních. A všichni byli tak unesený, že byli jenom jedno ucho a člověk je mohl oholit až po ohanbí a ani si toho nevšimli. Takže jsem jim bezbolestně kastroval měšce a rajboval kapsy a udělal jsem si sbírku všech klíčů, co jim cinkaly na opascích. Nic neviděli, nic neslyšeli, jenom tu moji písničku, a byli z toho celí vedle. A tak jsem díky jejich vytržení vybrakoval většinu jejich svátečně napapaných peněženek, a kdyby ten staroch nezačal vyvádět, že se jeho dcerka tahá s princem, a nevyplašil mi všecky hejly, jediná šrajtoflička z celýho pluku by to nepřežila.