Ukázka předmluvy od Přemysla Ruta

Dramatická trilogie, jejímž titulním (anti)hrdinou je král Jindřich VI., vznikla v letech 1591 a 1592, patří tedy k Shakespearovým prvním, ba začátečnickým hrám. Při žánrovém rozpětí alžbětinského dramatu mezi tragédie, komedie a tzv. historie musel ctižádostivý dramatik ovládnout vlastně trojí techniku: umění tragédie se Shakespeare učil na Titu Andronikovi, umění komedie na Dvou kavalírech z Verony a Zkrocení zlé ženy, umění historické hry na onom živě hraném trojdílném velkofilmu, jehož scénář právě držíte v rukou.

Stanovit přesnou chronologii těch prvních her je tím obtížnější, že na nich autor musel pracovat téměř současně – mezi šestadvacátým a osmadvacátým rokem svého života. Sporné je dokonce pořadí vzniku jednotlivých dílů trilogie: podle opatrné formulace Parka Honana „lze se domnívat, že svou sérii historických her zahájil prvním dílem Jindřicha VI.“, čemuž nasvědčuje splašené tempo hry, nenasytné vršení okamžitých efektů všeho druhu na úkor organického vedení fabule i vývoje charakterů, ohlušující řinčení zbraněmi i slovy a dokonce zcela neshakespearovské pointování situací ve scénických poznámkách. Podle jiných, zřejmě dnes početnějších kritiků a editorů, byl naopak první díl připsán k druhému a třetímu o rok později – jeho zřetelné nedostatky jsou pak odůvodňovány tím, že se na něm Shakespeare podílel jen asi pětinou textu, zatímco většina hry je dílem Thomase Nashe, Roberta Greena a George Peela.

Třebaže takové společné autorství nebylo v alžbětinském divadle ničím výjimečným, Shakespearova „dramaturgická spolupráce“ vyvolala hned zpočátku podrážděnou reakci: v pamfletu, který je dnes jeho nejcitovanějším textem, stěžuje si Robert Greene, že se mezi dramatiky v poslední době (1592) objevila „jedna šplhavá vrána přikrášlená naším peřím, která si ve svém tygřím srdci skrytém v kůži herce (což je parafráze verše ze třetího dílu Jindřicha VI., jímž York vyčítá kruté královně Markétě tygří srdce skryté v ženské kůži. I/4/) myslí, že svede nafukovat blankvers jako nejlepší z nás a /.../ pokládá se ve své domýšlivosti za jediného, který v této zemi třese jevištěm (Shake-scene)“. Ať už se ta konkurenční poznámka týká „Shakespearovy literární revize základního syžetu vypracovaného Greenem a spol.“ (Lukeš), nebo míří obecněji na hry, u nichž dnes o rozhodující míře Shakespearova autorství nepochybujeme, rozdíl mezi prvním a dalšími dvěma díly trilogie je velmi nápadný.

Z hlediska žánru to lze nazvat vykročením ze zvyklostí tzv. kronikářské hry k tzv. historii: zatímco kronikářské hře stačilo evidovat na jevišti dějová fakta, figurovat události líčené v kronikách a spěchat od situace k situaci, aby divák neměl čas se nudit, historická hra už dovede zainteresovat obecenstvo nejenom rychlým střídáním oživených obrazů z dějin, ale i účastí na vnitřních dilematech postav opravdu dramatických. Jestliže postavy kronikářské hry se pohybují jako loutky, jimž slova vkládá do úst vypravěč, v historické hře na vypravěče zapomínáme, neboť postavy jednají ve svých zájmech samy a vtahují nás do víru dění. Jako příklady mohou posloužit dvě situace, v nichž „hrdinové“ zradí své dosavadní spojence a přidají se k nepříteli, což je proměna dosti zásadní, s důsledky navenek i do nitra postavy.

…

Ukázka ze hry

Odejdou.